V komunikačním stylu se prosazují: znalosti komunikační teorie, osobnostní vlastnosti manažera a komunikační dovednosti řídících subjektů.

1. Znalosti komunikační teorie, které chápeme jako soubor teoretických, metodologických a metodických poznatků o fungování komunikačních procesů v konkrétních komunikačních situacích. Poznatky jsou základem činnosti. Ovšem nejde jen o jejich zapamatování, ale o jejich osvojení a schopnost aplikovat je v praktických činnostech.

2. Osobnostní vlastnosti manažera
Manažer musí být schopný komunikovat s nejrůznějšími lidmi. V některých případech se komunikuje bez vážnějších problémů, v jiných je to téměř neřešitelný problém. Příčinou bývají rozdíly v osobnostních vlastnostech komunikačních partnerů.

Tyto vlastnosti představují otevřený soubor takových dispozici, které jsou využitelné v komunikaci: schopností (především inteligence, kreativity, pružnosti myšlení); povahových vlastností (především vztahů stability a lability, dominance a submise, sebedůvěry a sebepodceňování, sebeovládání a nedostatku sebeovládání); temperamentu; charakteru; motivační struktury; odpovídající odborné kvalifikace a souboru konkrétních životních zkušeností. Komunikační styl je výrazně determinovaný úrovní sebepoznání, sebehodnocení, motivační a hodnotovou strukturou osobnosti manažera.

Osobnostní profil řídících subjektů ovlivňuje formování a využívání komunikačních dovedností:
• odbornou kvalifikací, která se projevuje profesionální orientací a pozitivním vztahem
  k povolání manažera,
• strukturou osobnostních vlastností subjektů, zahrnující především soubor dispozic
  využitelných v manažerské komunikaci,
• schopností a ochotou flexibilně měnit obsah i formu komunikace v závislosti
  na potřebách řídící praxe,
• ochotou efektivně řešit rozdíly mezi novými požadavky na vlastní komunikační potenciál
  a reálnou skutečností, ochotou ke komunikačnímu sebevzdělávání,
• souborem konkrétních životních zkušeností, které regulují komunikaci podle toho,
  jaké zkušenosti jsou považovány za důležité a společensky prospěšné,
• funkční a osobnostní autoritou řídících subjektů.

O. Šuleř uvádí klasifikaci H. A. Robinse, který rozlišuje čtyři základní individuální komunikační styly, determinované osobností člověka: analytický, řídící, přátelským expresivní.

Analytická osobnost má sklon hodně myslet, pomalu jednat, kontrolovat se. Je pasivní, tichá, nepodléhá vášním.
Řídící osobnost je aktivní, ambiciózní, nezávislá, vytrvalá, opatrná, vyhledává soutěže a konflikty, neukazuje své city.
Přátelská osobnost je velmi citlivá, ráda těší ostatní, má pro lidi pochopení, raduje se z jejich radostí.
Expresivní osobnost je rovněž citlivá, má ráda vzrušení, má sklony k unáhlenému zobecňování, na rozdíl od přátelských osobností je však zahleděná do sebe.
Osobnosti, jejichž komunikační styly mají něco podobného, vytvářejí kompatibilní vztahy.

Kompatibilní vztahy jsou mezi: • analytických a řídícím • analytickým a přátelským • přátelským a expresivním

Toxické vztahy jsou mezi: • analytickým a expresivním • řídícím a expresivním • řídícím a přátelským

I když jsou osobnostní vlastnosti důležité, samy o sobě nerozhodují o komunikační činnosti manažera. Proto ji nechápeme jen jako výlučně osobnostně určenou, ale jako výsledek vzájemného působení osobnostních vlastností, životních zkušeností, komunikačních dovedností a podmínek (globálních, celospolečenských a institucionálních).

LITERATURA ŠULEŘ, O. Zvládáte své manažerské role?, s. 56-58.

3. Komunikační dovednosti řídících subjektů
Dovednosti jsou všeobecně charakterizované jako způsobilost člověka vykonávat určitě činnosti. Ta je do jisté míry podmíněna vrozenými předpoklady, ale dosahuje se jí učením a výcvikem.
Syntetický přehled různých názorů ukazuje, že pojem dovednost je používán buď pro označení učením získané způsobilosti k správnému vykonávání určité činnosti, ale také pro označení nácvikem upevněného způsobu provádění činnosti.
Všeobecně se dovednosti dělí na pohybové (motorické) a rozumové (intelektuální). Pohybové jsou podmínkou zručnosti, intelektuální vedou ke správnému a pohotovému myšlení. Často s také rozlišují dovednosti pracovní a poznávací, dovednosti pohybové a zdravotní i dovednosti komunikační.
Komunikační dovednosti charakterizujeme jako způsob komunikace, který umožňuje optimálním způsobem používat osvojené znalosti komunikační teorie v řídící činnosti, především v procesu vedení lidí. Jako aplikace komunikační teorie jsou komunikační dovednosti nástrojem manažera v řídící činnosti.
Komunikační dovednosti patří mezi kombinované, složité systémy dovedností, které teprve v komplexním provedení mají praktický význam pro subjekt řízení. Vyžadují tvořivou adaptaci, kritické a tvořivé reakce na proměnlivé komunikační situace. Obsahují především složky dynamicky proměnné, nestereotypní, ale současně také složky stereotypní, které se opakují a nabývají charakter zručností. Je proto nezbytné, aby se tyto složky, na základě cvičení, zautomatizovaly. Proto formování komunikačních dovedností nemůže být jakýmsi jednoduchým souhrnem různých doporučení, rad a návodů. Teoretici managementu TJ. Peters a R. H. Waterman zdůrazňují, že nemůže jít jen o respektování jednotlivých doporučení, ale především o jejich ucelené, koordinované a důsledné používání, ve kterém spočívá umění řídit k „dokonalosti“. Zatímco průměrní využívají taková doporučení jen příležitostně a nedůsledně, pro výborné platí, že je používají jako systém, využívají je s nevšední důsledností a dokonce s „fanatičností“.

LITERATURA ŠULEŘ, O. Zvládáte své manažerské role?, s. 4-5.

Komunikační dovednosti subjektu řízení se koncentrovaně prosazují v následujících oblastech:
1. Předání, doplnění, změna, integrace požadavků na řízené subjekty, informování
    o určitých „pravidlech hry“, vyžadovaných způsobech chování a jednání.
2. Eliminace nežádoucích názorů a postojů k plnění profesních požadavků, včetně
    eliminace neobjektivních, nesprávných informací o fungování řídícího procesu.
3. Popis, doporučení, hodnocení, odmítnutí určitého způsobu plnění pracovních
    povinností (například doporučení aktivní činnosti, popis „odstrašujících příkladů“ apod.).
4. Schválení, změna, transformace individuální koncepce profesní činnosti pracovníků
    a její praktické realizace.
5. Schválení, změna, transformace rozhodujících osobnostních charakteristik pracovníků
    potřebných pro plnění pracovních povinností, společně se změnou motivační struktury,
    která tyto charakteristiky integruje a determinuje.
6. Schválení, změna, transformace určitého typu interpersonálních a skupinových vztahů
    v řízeném organizačním celku.
7. Schválení, změna, transformace vztahů pracovníků k řídícímu subjektu.

Komunikační dovednosti řídících subjektů se uplatňují především při vysvětlování řídících problémů, v odhalování jejich vnitřních i vnějších vztahů, příčin a následků, jejich geneze i možného zániku. Nejintenzivněji se komunikační dovednosti využívají v procesu zabezpečování a realizace rozhodnutí. Prosazování rozhodnutí vyžaduje bezprostřední i zprostředkované působení na realizátory rozhodnutí s cílem vyvolat žádoucí a účinné změny v jejich činnosti. Obsahuje především komunikování, ovlivňování a vedení lidí ke splnění obsahu rozhodnutí. Je to syntéza komunikačních činností včetně procesu shromažďování, zpracovávání a komunikaci informací, fungování komunikačních sítí, usměrňování činnosti realizátorů – jednotlivců i pracovních týmů. V součinnosti s účastníky realizačního procesu, manažer především projednávám, organizuje, komunikuje, objasňuje, přesvědčuje a zajiš´tuje podmínky pro splnění úkolu. Je to komplexní proces, ve kterém se vytvářejí, uvádějí do pohybu a systémově regulují základní struktury – organizační, personální, mocenská, komunikační i sociální.