Udělovat pokyny takovým způsobem,
aby se nikdo necítil jako hlupák.
DIANNA BOOHER

V organizačních strukturách vystupuje sdělování úkolů (příkaz, rozkaz, nařízení, směrnice apod.) jako základní manažerská komunikační forma. Jejím prostřednictvím se odevzdává informace o tom, co je potřebné dosáhnout a jaké přístupy a prostředky použít. Současně se zdůvodňuje nezbytnost, oprávněnost nebo žádoucnost toho, co se uložením úkolu požaduje.

Úkoly, které obsahují tyto náležitosti se často nazývají přikazováním.
V některých případech se můžeme setkat se ztotožňováním řízení a přikazování. Přikazování pochopitelně nemůže řízení nahrazovat, i když je jeho organickou a nezastupitelnou součástí. Proto je potřebné spojovat přikazování s takovými funkcemi a metodami řízení, kde se uplatňuje participační, sociálně integrační styl řízení. Rovněž není možné proces přikazování chápat pejorativně ve smyslu jednoznačného manipulování, omezování aktivity a jakéhosi „zupáckého“ přístupu. Manažer se ale nemůže obávat vydávat příkazy a jejich plnění kontrolovat. Pro tuto činnost je kompetentní a má také svoji zodpovědnost.

Zadávané úkoly by měly respektovat následující požadavky:
• obsah úkolu musí být srozumitelný tak, aby pracovník porozuměl nejen obsahu
  zadávaného úkolu, ale také aby pochopil jeho užitečnost a účelovost,
• úkol musí být adresný ve vztahu k těm pracovníkům, kterým organizačně náleží jeho plnění,
• úkol musí vymezit náležitosti kvality a času potřebného pro jeho splnění,
• úkol musí respektovat podmínky prostřední, ve kterém se bude plnit.