Neverbální komunikace může plnit následující funkce:
a) Substituční funkce, kde neverbální komunikace slouží jako samostatný prostředek
    plně nahrazující verbální komunikaci. Neverbální komunikace má dostatek prostředků,
    aby se některé informace mohly odevzdávat výlučně jejím prostřednictvím.
b) Komplementární (doplňující) funkce se prosazuje, když se verbální i neverbální
    komunikace realizují současně. Pokud je dominující verbální komunikace, což se úmyslně
    anebo i mimo vlastní kontrolu oznamuje neverbálně, pak slouží jako jejích doplněk.
    Ten může být v souladu s řečeným (kongruentní komunikace) anebo může též
    informovat o opaku (nekongruentní komunikace).
c) Řídící funkce zahrnuje jak strategické fyzické postoje (regulují vzdálenost, polohu
    a orientaci těla), tak i dynamické projevy (mimická oznámení, usměrnění pohledu,
    volba určitého tónu hlasu apod.). Tyto dynamické projevy ovlivňují průběh
    komunikačního kontaktu.
d) Sjednocovací funkce mimojazykových oznámení ovlivňuje míru intimity a sociálního
    oddálení (distance). Většinou není plně uvědomovaná a často probíhá spontánně.
    Na opačném konci uvedené dimenze jsou si lidé vnitřně cizí.
e) Mocenská funkce se realizuje při oznamování příkazů a rozkazů, při přesvědčování
    a regulaci chování lidí. Této funkci slouží pohledová aktivita, paraverbální složky slovních
    projevů (např. zvýšený hlas). Většinou je využívána záměrně a promyšleně. Např. když
    chce být někdo dominantní. Sem patří i přívětivé výrazy obličeje, podlézavé úsměvy,
    „ohýbání hřbetu“ a pod.

Neverbální komunikace člověk využívá k tomu, aby:
• podpořil řeč
• nahradil řeč
• vyjádřil emoci
• vyjádřil interpersonální postoj
• uskutečnil sebevyjádření, sebeprezentaci.

Ustálených, konvenčních neverbálních prostředků se používá:
• při ceremoniálech a při rituálech
• při propagandě, na masových setkáních a demonstracích
• v umění

Každý projev je nutné posuzovat v závislosti na konkrétním komunikačním kontextu.