Vyslechněte druhou stranu.
LATINSKÉ PŘÍSLOVÍ

Všeobecně je empatie charakterizovaná jako schopnost spolucítit s druhým člověkem, vcítit se do jeho postavení a životní situace. V procesu řízení vystupuje jako základní předpoklad úspěšné komunikace a sociální interakce, jako podmínka dostatečného pochopení a porozumění mezi lidmi. Podstatou empatie je specifická schopnost manažera vžívat se do postavení člověka, se kterým je v bezprostředním komunikačním kontaktu. Toto vžívání vyvolává psychické procesy, prostřednictvím kterých si manažer umí vyvolat obsahy afektů, emocí a myšlenek druhého člověka a tak dospívá k jeho pochopení.

Empatie není jedinou možností poznávání a pochopení druhého člověka, je jenom jednou ze specifických komunikačních přístupů. Empatie je schopnost, kterou v určité míře má každý člověk, jenomže ne každý a v každé situaci ji umí uplatnit. Empatie pomáhá poznat v čem se druhý mýlí při posuzování komunikační situace, napomáhá eliminovat výčitky, výbuchy a netrpělivost, negativně ovlivňující komunikaci.

Uplatňovat empatii ovšem neznamená bezpodmínečně to, že ve formálních vztazích je třeba prominout nebo strpět každé porušení norem nebo předpisů. Neznamená to ani to, že je třeba mít každého rád a s každým udržovat bezrozporný, nekritický osobní vztah. Empatie je pro osobnost prostředkem a ne samotným řešením. Potřebná je spíše na to, aby působila v zájmu vyšších hodnot a zájmů bezporuchové komunikace. Z hlediska organizace je empatie potřebná na to, aby se předešlo zbytečným sporům nebo aby se izolovaly již existující konflikty.

Empatické chápání a komunikace neznamenají nějakou vševědoucnost manažera. Empatie se neprojeví jednoduše v tom, že někdo automaticky pochopí druhého, ale spíše v tom, že si jeden druhého lépe všímá, snaží se s ním udržet komunikaci, v myšlenkách se tím druhým více zaobírá, je ochotný považovat ho za zajímavého a důležitého. Empatické chápání potřebuje často dlouhou dobu na to, aby se dostalo k takovým zvláštním rysům osobnosti některých podřízených, jakými jsou sklon k soupeření s vedoucím, vnitřní potřeba vyvolávat konflikty, přílišná citlivost apod. I pochopení těchto situací umožňuje manažerovi zvolit adekvátní způsob komunikace.

Pro empatické chápání podřízených je potřebné dostatečné sebepoznání manažera tak, aby uměl odhadovat své komunikační způsobilosti, aby pochopil, jaký dojem vyvolává u lidí a do jaké míry je tento dojem totožný s jeho komunikačním záměrem.

J. Křivohlavý používá termínu „akceptace“, která v tomto případě znamená:
a) dávat druhým účastníkům najevo, že jsme si vědomi toho, že v dané chvíli prožívají ten
    či onen pocit. Dát jim najevo, že jsme si toho všimli, že jsme to poznali, že víme,
    jak jim je. Sdělit jim, že neušlo naší pozornosti, co sed děje v jejich nitru, že víme o tom,
    co asi prožívají.
b) nehodnotit pocity druhých lidí. Neříkat jim například „nesmíš být smutný“ nebo
    „nerozčiluj se“, „nezlob se“, „nebuď nervózní“. Nejde o nucení ke změnám emocí.
    Nejde o rady, co má druhý dělat. Jde o nejpřiměřenější slovní vyjádření toho,
    jak asi druhému je a o sdělení, že se o jeho pocity upřímně zajímáme, že je nám jasné
    a pochopitelné, že tyto pocity má. Zároveň mu však dáváme najevo, že to nepovažujeme
    ani za minus, ani za plus. Nenaznačujeme mu, zda jsou to pocity správné nebo falešné.
    City nejsou logické soudy, abychom je mohli hodnotit z hlediska správnosti. Podaří-li se
    akceptovat pocity komunikačního partnera, potom partner bude pokračovat ve sdělování
    svých pocitů a toto projevování pocitů se bude dále prohlubovat. Pokud ukážeme, že jeho
    pocity akceptujeme, pomůžeme mu, aby je akceptoval i on sám. Obdobně je tomu i tam,
    kde někdo jiný akceptuje naše pocity.

LITERATURA KŘIVOHLAVÝ, J. Jak si navzájem lépe porozumíme, s. 162 - 165.