Kdo chce vést či jinak ovlivňovat lidi,
neměl by mít zjevné problémy sám se sebou.

Vlastní pojem „asertivita“ (něco si nárokovat, tvrdit, vyhlašovat) se poměrně často vyjadřuje jako sebeprosazování či seberealizace. To je přijatelné, ale je potřebné ještě doplnit, že je to určitý styl chování a komunikace, kdy člověk prosazuje vlastní práva neporušuje práva ostatních lidí, pokud není ohrožen fyzický život (existence) a psychický život (sebeúcta). Je to schopnost jasně, přiměřeně, slušně vyjadřovat svá přání, myšlenky, názory (jak pozitivní, tak negativní) tak, abychom neporušovali svoje potřeby (abychom nebyli pasivní) a současně abychom neporušovali potřeby druhých lidí (abychom nebyli agresivní). Asertivita má vysoké nároky na osobnost člověka, protože její podstatu tvoří prvky sebejistoty, sebevědomí, sebehodnocení, seberealizace a sebekritiky.