1. KOMUNIKÁTOR - Je to subjekt, který má potřebu a důvod komunikovat. Formuluje a odesílá sdělení, přijímá odpověď a reaguje na její obsah.

2. KÓDOVÁNÍ - je uložení myšlenek, sdělení, informace do formy, která je způsobila pro komunikaci. Každé sdělení musí komunikátor zakódovat do symbolů, kterým příjemce rozumí, které dokáže pochopit a interpretovat (např. do jazyka, kterému oba rozumí). To znamená napsat a vyslovit určitý názor, vyjádřit se prostřednictvím kresby, zvukově, mimicky a pod. Využívají se následující druhy symbolů:
• zvukové symboly - slova, pláč, smích a pod.,
• neverbální bezdotykové symboly - úsměv, pokývnutí, ukázání prstem a pod.,
• skutečný fyzický dotyk - podání ruky, pohlazení a pod.

Každý zvolený symbol má svoje přednosti i nedostatky v rychlosti a v přesnosti vyjadřování. Současně je potřebné respektovat také schopnosti příjemce - do jaké míry je schopný symboly pochopit a interpretovat. Způsob kódování výrazně ovlivňuje pochopení obsahu sdělení. Proto je potřebná vzájemná dohoda o používaných symbolech. V opačném případě dochází k nevhodné komunikaci a "komunikačním trapasům".

3. SDĚLENÍ - Je to soustava symbolů, která je přenášená prostřednictvím komunikačních kanálů. Může být přijímána jedním nebo několika komunikačními kanály (např. zrakem i sluchem), verbálně i neverbálně (např. gesty, pohledy a pod.)
Sdělení má následujíc strukturu:
• komunikační záměr a cíl sdělení,
• smysl sdělení pro komunikátora,
• věcný obsah sdělení,
• smysl sdělení pro příjemce,
• komunikační efekt a vliv na příjemce.

4. KOMUNIKAČNÍ KANÁLY A PROSTŘEDKY - Jsou to média, prostřednictvím kterých se přenášejí sdělení. Komunikační kanály definujeme prostřednictvím smyslů.
Rozlišujeme následující druhy:
• auditivní (hovořená - verbální řeč),
• vizuální (mimika, gesta, pohyby těla apod.),
• taktilní (dotyky, strkání, údery apod.),
• čichový (vnímání vůně těla apod.),
• teplotní (tělesné teplo apod.),
• chuťový (vnímání chutě apod.).

Základní komunikační prostředky fungují jako nosiči sdělení ve třech rovinách:
a) samotní lidé, kteří jsou zprostředkujícím článkem a distributorem sdělení,
b) technické komunikační prostředky (masmédia, počítačové sítě, e-mail, internet
    apod.). Je to množství nejrůznějších prostředků, které se nepřetržitě vyvíjejí
    a zdokonalují,
c) kulturní symboly, které zahrnují především jazykové znaky.
Výběr komunikačního kanálu závisí na konkrétní komunikační situaci, záměru a obsahu sdělení, osobnosti komunikátora i příjemce.

5. PŘÍJEMCE - komunikant, recipient - Přijímá sdělení a na začátku neovlivňuje komunikaci. V průběhu komunikace se ale role rychle mění a dochází ke střídání komunikačních rolí. Při dialogickém rozhovoru je takové střídání základní podmínkou efektivní komunikace.

6. DEKÓDOVÁNÍ - Příjemce na základě zkušeností, znalostí a schopností převádí sdělení do jemu srozumitelné podoby a interpretuje tak jeho obsah a komunikační záměr. To je potřebné k tomu, aby následná činnost byla adekvátní a nevznikalo komunikační nedorozumění. V případě potřeby příjemce formuluje vlastní odpověď, kterou následně kóduje a odesílá nazpět po zvoleném komunikačním kanálu. Tak dochází ke střídání komunikačních rolí. Důležitou rolí sehrává přiměřený způsob kódování ze strany komunikátora, protože každé slovo může mít různé významy. Vzniká odlišnost mezi konotativním a denotativním významem. Denotativní význam je běžný, slovníkový opis, všeobecně přijímaný lidmi stejné kulturní i jazykové úrovně. Např. pes je čtvernohé zvíře, šelma, německý ovčák a pod. Konotativní význam vzniká na základě širší nebo osobní zkušenosti, je emocionálně a hodnotově zabarvený. Např. pes je přítel rodiny, užitečné zvíře nebo naopak zákeřná, vraždicí bestie.

7. ZPĚTNÁ VAZBA - Prostřednictvím zpětné vazby se uskutečňuje potvrzení a pochopení sdělení. Její základní funkcí je informace o potvrzení nebo nepotvrzení určitého chápání, souhlasu nebo nesouhlasu informace o chování a jednání partnera, které je reakcí na přijaté sdělení. To umožňuje obsah, formy i průběh komunikace upravovat, přizpůsobovat a měnit. Zpětnou vazbu dostáváme i od vlastní komunikace tím, že slyšíme vlastní slova, uvědomujeme si polohu těla a pod. Zpětnou vazbu dostáváme velmi nekompromisně také od počítače.

8. ŠUM - V komunikačním procesu působí faktory, které deformují obsah sdělení. Mohou mít sémantickou, psychologickou i technickou podobu. Zdrojem šumu může být komunikátor i příjemce, kapacita zvoleného komunikačního kanálu, charakter komunikačního prostředí a pod. Intenzita šumu může dosahovat takové úrovně, že přijaté sdělení není totožné se sdělením odevzdávaným.

9. KOMUNIKAČNÍ KONTEXT - Komunikační kontext do značné míry ovlivňuje a určuje význam všech verbálních nebo neverbálních sdělení. To vede k tomu, že tatáž slova nebo totéž chování mohou mít odlišné významy, jestliže jsou použity v odlišných komunikačních souvislostech. Komunikační kontext, který spolupůsobí při všem, co je sdělováno, a na to jak je to sdělováno má následující základní hlediska:
• fyzický kontext znamená konkrétní prostředí (místnost, park, publikum na učebně
  a pod.),
• kulturní kontext představuje životní styl, přesvědčení, postoje, hodnotovou orientaci,
  způsob chování a pod. Jde o pravidla určující, co je dobré a co je špatné v rámci určité
  lidské komunity,
• sociálně-psychologický kontext souvisí se sociální pozici účastníků komunikačního
  procesu a se vztahy mezi nimi, které s touto pozicí souvisejí,
• časový kontext znamená pozici určitého sdělení v posloupnosti konkrétních událostí.
  Např. při zprávě o dopravní nehodě přítele nemluvíme stejným tónem jako o výhře
  v sazkové kanceláři.

LITERATURA De VITO, J.A. Základy mezilidské komunikace, 2001, s. 21 - 22.

Mezilidská komunikace se realizuje v rozdílných komunikačních situacích, které jsou pokaždé jiné. Jako příklady takových situací v lidském komunikování mohou být:
a) intimní, vzájemná dyadická komunikace v soukromí,
b) jednostranně řízená dyadická komunikace mimo soukromí (interwiev, výslech,
    přijímací pohovor a pod.),
c) komunikace v malé, primární skupině (např. rodina, příbuzenstvo a pod.),
d) komunikace člověka ve veřejném prostranství, když je "chráněn" anonymitou davu,
e) komunikace člověka na veřejném prostranství, když je exponován "před zraky veřejnosti",
f) komunikace v organizaci, instituci,
g) komunikace při obchodování,
h) komunikace prostřednictvím masmédia (např. vystoupení v televizi),
i) aranžovaná komunikace (např. hraní role ve filmu a pod.),
j) interkulturální komunikace s cizincem (VYBÍRAL, s. 28 - 29).